never say never

{žiju, fotek bude spousta brzy}

Ta stará známá fráze je asi fakt pravda. Říkala jsem si, že...
- se snad nikdy nedokopu k hraní na kytaru (dokopala, konečně ♥)
- nenávidím bazén a prostě tam chodit nebudu, v nejlepším případě nikdy (už to není pravda)
- i kdybych na ten bazén zabloudila, nikdy tam nepůjdu sama a nebudu přece PLAVAT (šla, plavala, se sportovníma plavkama a potápěčskýma brýlema, a ono to bylo dokonce super!!)
- není možný, abych vydržela u nějakýho cvičení víc než 0 dní (JE)
- opravdu z celýho srdce nenávidím kolo (teď mám jedno děsně starý, jmenuje se Děda, miluju ho a jezdím s ním všude)

Ta 'nikdy' by mohla pokračovat ještě tak 100 let. Ale najednou se z nich stala jenom divná slova. Nepíšu sem, neomlouvám se, jsem totiž teď asi fakt šťastná a vím, že to zase vyprchá, ale taky vím, že dokuď to tady je, musím si to užít, co to jde. Děje se spousta krásnýho, je toho tolik, že nevím co napsat a mám pocit, že se musím uťukat do dřeva, aby to jen tak nezmizelo. Připadám si děsně živá. Doufám, že se máte krásně. Tak ve středu!
B.